Můj vážný vztah s hudbou v nejrůznějších podobách začal už ve skutečně raném dětství, kdy jsem si na magneťáku pořád dokola přehrávala Dádu Patrasovou, Svěráka s Uhlířem nebo Waldemara Matušku. Myslím, že i díky těmto idolům mého dětství jsem se naučila nejen zazpívat první tóny, ale zřejmě taky mluvit. Když moji rodiče usoudili, že by se mé vlohy k hudbě asi měly rozvíjet někam dál, než ke „Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte“, přihlásili mě do Královéhradeckého dětského sboru Jitro, s nímž jsem v mém náctiletém věku objela půl světa a vlastně s ním spolupracuji dodnes. Jak jsem se ale dostala ke kapele? Protože k doprovození zpěvu je samozřejmě nejlepším nástrojem klavír, začala jsem v šesti letech chodit do ZUŠ Habrmanova, kde jsem dostala rozhodně to nejlepší vzdělání v klasické hře na klavír, jaké jsem si mohla přát. Nějakým způsobem jsem se stále častěji začala družit s orchestry a trii ve smyčcovém oddělení, až se stalo, že d moll akord při ladění (elektrických) smyčců jim hraju už pěkně dlouhou dobu a asi jsem v tom celkem dobrá, protože i přesto, že stále nemám tušení, co je to první nebo pátá poloha, či snad flažolet, oni mě tam stále chtějí! 😀 A já mám pocit, že už k těm smyčcům zkrátka patřím. A ke mně zase patří mí hudební oblíbenci jako Beatles, Coldplay, Guns N‘ Roses, Green Day nebo Kryštof, kteří jsou (ne náhodou) také součástí našeho repertoáru. Kromě hudebních radostí se zabývám studiem žurnalistiky, každou chvíli jsem součástí redakce nějakého jiného „plátku“ a na kulturním dění v Hradci Králové se podílím nejen hraním v Electrophonix, ale třeba také spolupořádáním festivalu Sborové slavnosti.