AC/DC, Nirvana nebo „Stouni“ – už od malička jsem zbožňoval tyhle kapely. Vždycky jsem se chtěl promenádovat po pódiu jako Angus Young nebo Slash, takže když mě naši přihlašovali do hudebky, měl jsem jasno. Chtěl jsem se naučit hrát na kytaru (klid, vím, že jsem cellista, dostanu se k tomu). Bylo mi ale řečeno, že mám v šesti letech na kytaru ještě moc krátké prsty a že si musím vybrat něco jiného. To mi úplně sebralo vítr z plachet. Naštval jsem se a vybral jsem si první nástroj, jehož název jsem neznal a u kterého se může sedět. A tak jsem začal hrát na violoncello. Až takhle zpětně mohu říct, že toho vůbec nelituji (myslím nástroje, ne sezení).
Zpočátku jsem ale s cellem hodně bojoval. Nebavilo mě nic a ze všeho nejvíce jsem nenáviděl sólovou hru. Když to šlo, snažil jsem se jí vyhnout. Vždycky mi přišla nějaká hrozně upjatá a striktní. Když mi ale v roce 2009 naše vedoucí Dáša nabídla, abych se stal jedním ze zakládajících členů kapely, která hraje na elektrické smyčce, bylo to trochu, jako by se mi splnil sen. Neváhal jsem ani na chvíli. Mohl jsem hrát na elektrický nástroj a navíc v kapele! Samozřejmě vím, že sólové hraní má své kouzlo, ale zábavu, kterou si užijete v kapele při zkouškách a při koncertech, když vidíte, jak diváky baví písničky, které si jinak pouštějí ze sluchátek, když zažijete tu atmosféru… Není lepší pocit. Asi není nutné dodávat, že už mě netrápí, že jsem musel chodit na „nudné“ violoncello.